Když jdu na nějaký dobrý film, čtu napínavou knihu nebo sleduji oblíbený seriál, jsem někdy tak vtažen do děje, že se identifikuji s kladnými postavami a fandím jim, aby vyhráli se záporňáky, kterým stejně angažovaně přeju prohru na plné čáře.
Někdy je děj zajímavější a po pěti letech seriálu se např. dozvím, že jeden z hlavních záporáků vlastně takový záporák nebyl, ale ocitl se ve velmi těžké situaci, která ho postavila do role zločince... Anebo se hlavní zloduch obrátí, když je poražen hlavním hrdinou a v rozhovoru s ním si vzpomene na to, jaký býval kdysi on, a uvědomí si, že sešel ze správné cesty, a v důsledku svého obrácení napraví spoustu špatných věcí, které dosud udělal...
Natolik mě zaujmou mé oblíbené postavy, že jejich příběh, pocity, životní otázky, problémy, prohry i výhry se stávají mými. Jako bych na určitou dobu žil v jiném, imaginárním světě, byl někým jiným. Zvláštní je, že mi tyto smyšlené světy přijdou mnohem reálnější a hlavně žitelnější než ten skutečný. Tady jsem totiž hrozně omezený, věci nejdou podle plánu, zábava a vzrušení ani přátelé mě příliš nenaplňují. Ale to není to nejhorší. Chápu, že neskutečná přání se nikdy nevyplní. A tak se snažím k těmto fiktivním světům tolik nevázat.
Nicméně abych byl šťastný, moc bych si přál žít takto podobně angažovaně ve skutečném světě. Dostávám se k hlavní pointě tohoto textu. Docela rád bych očekával, že mi podobné zaangažování poskytne křesťanská liturgie. Chtěl bych aby mše, liturgie hodin, růženec, křížová cesta a jiné pobožnosti mě podobně vtáhly do děje. Mým přáním je, že na mši budu jak na Golgotě, při křížové cestě budu skutečně prožívat utrpení Ježíše spolu s ním, v růženci se ztotožním s Ježíšovým životem a jeho matky, při liturgii hodin budu spolu s nebeskými zástupy stát před Božím trůnem a pět chválu Nejvyššímu...
Jenže tady je problém. Ono to nefunguje. Ty pobožnosti a obřady mě prostě nedokážou vtáhnout do děje tak jako ten můj oblíbený seriál. Proč? Vždyť já ani nevím, jaký byl Ježíš, jaká byla Maria, jací byly apoštolové! Jaký je Bůh? Informace, které dává Liturgie, Bible a učení církve jsou moc útržkovité a abstraktní než aby mě dokázaly dostat do Ježíšova příběhu.
Tak se sice např. dozvím, že Ježíš uzdravoval nemocné, že ho bičovali, že Bůh je láska, mám milovat bližního...
Ale co to pro mě znamená? Ať se to snažím sebevíc pochopit, dostat se do děje a být při tom, jsou to pro mě jen fráze, prázdná sdělení, vzdálené události, které se kdysi staly a nijak moc se mě netýkají, přestože je uvedeno, že "Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna...", a že Ježíš zemřel z lásky za všechny lidi... No a co? K čemu to je, když nevím, jak se Ježíš tvářil, jak se cítil nebo jak vypadal a nevím, jak se tváří teď a co říká na můj život. Nemám ho "tady"!
Vlastně by mi prozatím stačilo, aby obyčejná modlitba byla opravdu rozhovorem s tím ke komu (jak věřím) mluvím. Jenže spíš mám dojem, že v mém případě nejde o rozhovor, ale o psychicky vyčerpávající samomluvu.
"člověk to vnímá i když ne smyslově."
Neumím vnímat věci bez smyslů. Vnímat jestli je v něčem Bůh už vůbec ne. Jestli chcete, abych vám rozuměl, tak třeba zkuste popsat, jak takové vnímání vypadá u vás.
Za druhé netuším, co by konkrétně měla být ta "šťáva" od Ducha sv. Nějaká nadpřirozená síla? Nic takového jsem nikdy nedostal.
sirius: stáleTi chci napsat a nestíhám to. Nyní do neděle nebudu mít přístup k počítači. Ale určitě se ozvu. Možná jen jednu myšlenku: Pokus si dát do souvislosti Tvá zranění , Tvé představy o Bohu a to že Ti nejde nějak se setkat s Bohem. Může to mít souvislost.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.